VÍRA?

Má zmatek ve světě, neví co si o něm má myslet. Je špatný? Je úplně stejný jako ostatní? Jsou všichni spolu, jenom on je sám, nebo jsou na tom všichni podobně a on je de facto stejný. Nebo je to úplně jinak jednodušeji nebo složitěji? Jak se má chovat je předurčen k něčemu nebo je svým pánem? Má vůbec nějakou hodnotu anebo je bezcenný. Nebo se to nedá určit, cennost a bezcennost je nevýznamná. Platí to pro všechny nebo pro někoho je cenná a někoho ne? A kdyby byl cenný nebo bezcenný existují objektivní hlediska hodnocení? Ano? Kdo je tedy určuje? Kdy někoho miluje jak ví, že jeho pocity jsou skutečně jeho co je vlastně on. Před nedávnem zhltl jednu knížku, která se mu pokoušela nabídnout jakási řešení. Jediné co si z ní odnesl byli zase jenom otázky:Kdo ve skutečnosti jste? Co tvoří vaši osobnost? Jakých cílů, nadějí a hodnot jste dosáhli? Kam jdete? Řídíte tvůj život vy nebo to za vás dělá někdo jiný? Dokážete nést zodpovědnost za svoje činy? Věříte tomu co cítíte? Odoláte, když budete v hlouby své duše cítit, že musíte něco změnit? Brání vám snad někdo nebo něco v tom, abyste byli takový. jací chcete sami být? a dvě odpovědi :Vždyť s nikým nesoutěžíte. Nejste nadřazení nebo podřazení. Jediné dvě odpovědi, které ho zaujali natolik, že si je poznamenal. Poznamenal, ale nevěřil chtěl věřit a přece nemohl. Jediné čemu mohl věřit byl výrok, který první vyřkl svatý Augustýn a 1600let po něm Descrates: "pochybuji tudíž jsem". Znal hodně názorů na svět, žádný nebyl přesvědčivý rozumem dokonale ověřitelný. Musí se už s něčím ztotožnit musí už uznat nějakou filosofii mu nejbližší, aby mohl existovat, aby nebyl jak ten prut ve větru, který se ohýbá kam vítr fouká. Musel věřit, musel mít víru. Musel se pro něco rozhodnout. Rozhodnout se pro svůj životní postoj, který by mu položil jeho druhý, po "pochybování", základní kámen osobnosti. Nikdy do té doby nepochopil proč všichni lidé v něco věří i když je to absurdní, vzpomněl si na Terrtuliána. Vnější, vnitřní svět si nedokázal vysvětlit rozumem v celé jeho šíři. Na otázky, které si kladl existovala jediná odpověď ....víra. Alespoň teď a pro tuto chvíli se mu to zdálo jako, absurdně, "nejrozumnější a jediné možné řešení."

MLÁDÍ

Ten den si uvědomil hodně věcí. Po dlouhé době chtěl jít se sou kůží na trh. Se svou kůží v tom smyslu, že si musel nakonec přestat hrát, hrát na něco co by chtěl být a možná, že se tím na chvíli stává. Musel projevit svoje já, to co v něm je, to co je on..potvrdit se. Věděl, uvědomoval si, že by za svoje já umřel. Když ne za toto tak za co by stálo zemřít?. Byl jednou nohou v dětství a druhou byl dospělí muž.
V ten den v ten okamžik zvítězilo dětství, nedokázal to a možná ani nevěděl jak na to. Vyčítal si to. Nedokázal ji říct, že s ní chce být každý den, že se jí chce dotýkat jako před třemi dny kdy ona podle něho schlamstla jeho dospěláckou hru a podmanila se mu, myslel si, že ten den byl opravdu skvělým hercem, a dnes chtěl být, chtěl pokračovat v té roli na kterou si před třemi dny hrál.. nešlo to bylo to až příliš osobní, než aby mohl hrát? Postavil se před dveře, stiskl zvonek. Konečně se k tomu odhodlal. Věděl, že se na něho dívá kukátkem a proto nahodil mužný postoj, chtěl aby vypadal dobře, sebejistě, přitom sám nevěděl co vlastně chce. Ona si ho chvíli prohlížela. Koukla se do zrcadla, jestli vypadá aspoň trochu dobře. Kdyby nevypadala neotevřela by mu. Konečně uslyšel v zámku chrastit klíč. Milovaná byla zamčená v malým bytečku, jako princezna kterou chce král uchránit a proto ji zamyká. Otevřela, jejich oči se setkali, rozpačitost byla na obou stranách. On kvůli tomu, že byla teď před ním, a v tuto chvíli byla v jeho očích nádhernou jedinou na celým světě. A ona ,protože nevěděla proč, proč je tady. Ze všeho nejdřív ji chtěl svými gesty a slovy vyjádřit, že je tu jen proto, že jí chce popřát k dvacetinám, které měla v sobotu, a předat jí dárek, že prostě náhodou šel kolem a tak ho to napadlo, že by ji to potěšilo. Á opět, zase musel začít hrát sebe jistého, který si náhodou vzpomněl na kačátko, který bude štěstím bez sebe až ho uvidí. Bylo to lehčí. Uvědomoval si to nedokázal s tím v tu chvíli nic dělat. Popřál jí, předal dárek. Když ji letmo políbil, chtěl, myslel na větší polibek, jako tenkrát před třemi dny.... Když se jejich rty setkali myslel si, že ona chce to samé co on. A možná, že chtěla, ale on by to vůbec nedovolil, nepokusil se o to, nezkusil to a ihned tuto myšlenku zapudil, protože se moc a strašně bál, že by mohl být odmítnut. Jak hloupě, a přitom zcela oprávněně uvažoval. Nabídla mu mezi dveřmi čaj, kávu a pozvala ho dál. On v pokračoval v roli kterou začal hrát na začátku rozhovoru: "NE já sem ti chtěl jenom přát, vlastně to byl jen tak....Anebo na ten čaj Teda, když jinak nedáš půjdu" Znejistěl ještě víc protože si uvědomil, že tu roli kterou začal hrát, hrát vlastně vůbec hrát nechce, a kdyby ji chtěl změnit odporoval by si a prozradil by se, vypadal by v jejích očích snad ještě hůř, toto si myslel on.
Čas rychle ubíhal a on v duchu toho co začal pokračoval...potom když byl sám sebou znechucenej začal s nacvičenou písničkou sem unavenej omluv mně mám toho strašně moc za sebou, kdybys to jenom věděla...... ......myšlenku nejsou myšlenky jen převlečený pocit...........Dopil rychle čaj, odešel. Šel do hospody a opil se. Ještě ten den se nenáviděl. Škoda, že si náš hrdina neuvědomil, že to jak se bude chovat to rozhodnutí, které ho vlastně předurčovalo do role, neudělal tehdy, když zazvonil a šel přát k narozeninám. Ale to vlastně je v jeho případě irelevantní, že?